Vodní mlýn - národní kulturní památka
Historie objektu
Skutečnost, že mlýny byly již ve středověku zdrojem příjmů pro své majitele vedla k tomu, že vrchnosti dávaly zakládat mlýny všude tam, kde to situace dovolovala. Tak vznikaly nejen malé mlýny pouze s jedním či dvěma mlýnskými složeními na drobných tocích, ale i poměrně větší mlýny říční, které disponovaly více složeními. Umístění těchto velkých mlýnů a jejich technické provedení se však na samém jihu Moravy muselo přizpůsobit nestálému charakteru toku řeky Dyje. Nebyly proto zřizovány přímo na hlavním toku řeky,ale byly pro ně budovány zvláštní mlýnské náhony, napájené dyjskou vodou pomocí umělých jezů.Náhony umožňovaly alespoň částečné vyrovnávání hladiny a chránily také mlýny před poškozením při velkých návalech jarní vody. Jednalo se jednak o mlýnské náhony sloužící pouze jednomu mlýnu a dlouhé několik desítek či maximálně stovek metrů (např. mlýn Devět mlýnů pod Havraníky), jednak o náhony pro několik vodních mlýnů či rybníku dohromady. Mezi takovéto náhony patří také mlýnský náhon, na němž je postaven vodní mlýn ve Slupi. Krhovicko–jaroslavický (či Dyjský náhon, Mlýnská strouha) je v současnosti dlouhý 31,6 km a jeho voda slouží pohonu čtyř mlýnů/malých vodních elektráren a napájí i několik rybníků. V průběhu své sedmisetleté historie se však jeho délka, podoba i využití mnohokráte změnila. Počátky existence náhonu můžeme hledat před rokem 1302, kdy písemné prameny poprvé zmiňují mlýn v Micmanicích, vsi ležící jižně řeky, proti proudu Dyje nad Slupí, na místě nedisponujícím jiným zdroje vodní energie, než právě Krhovicko–jaroslavickým vodním náhonem. Byl–li náhon veden již tehdy i Slupí zůstává nezodpovězenou otázkou. V každém případě se tak ale stalo někdy po roce 1434, kdy bylo rozhodnuto o zřízení rybníka mezi Slupí a Oleksovičkami, ležícími pod Slupí (po proudu Dyje) – rybník byl dokončen až roku 1449. Základní směr a úpravy mlýnského náhonu do počátku 16. století vykrystalizovaly tak, že tento mohl sloužit nejen jako zdroj vody pro okolní rybníky a zdroj energie pro již zmíněný micmanický mlýn, ale umožňoval i chod několika dalších mlýnů, a to v pořadí počínaje od Krhovického jezu: mlýna v již tehdy pusté vsi Neslovicích, doloženého roku 1505, mlýna slupského (poprvé nepřímo doložený k roku 1512 – viz dále) a mlýna v Oleksovičkách (první zmínka 1553). Důležité pro užívání náhonu s více mlýny různých vlastníků bylo stanovení výše vodní hladiny, popřípadě její změna u prahů (polštářů) na mlýnských splavech ovlivňujících minimální hladinu zadržované vody a jejichž výše byla důležitou při malém stavu vody v řece Dyji. I přes smluvní zajištění však často docházelo k soudním přím majitelů mlýnů. Pro správnou funkci celého náhonu bylo také nezbytné udržování místa jeho vtoku – krhovického jezu, na němž měli jednotliví majitelé podíl. Po odeznění krize způsobené třicetiletou válkou a jejími důsledky obrátila jaroslavická vrchnost pozornost i na své mlýny, z nichž pouze největší – slupský se nacházel v uspokojivém stavu. Micmanický vodní mlýn byl značně stavebně poškozený a oleksovický mlýn dlouho před tím zanikl. Tyto informace nám podává Specifikace a soupis mlýnů ve Znojemském kraji z roku 1704. Podle soupisu patřil k panství ještě menší mlýn v Křídlovicích pod tamnějším rybníkem na Jevišovce, který však byl v tomto roce pustý. Cestu k nápravě stávajícího stavu a zvýšení příjmu vždy tolik potřebných peněz hodlala správa panství dosáhnout jednak opravou a zvelebením stávajících mlýnů, jednak stavbou nového velkého mlýna přímo v centru panství – městečku Jaroslavicích. Nově postavený Jaroslavický mlýn byl vybaven celkem devíti mlýnskými složeními, které byla poháněna pravděpodobně čtyřmi vodními koly na spodní dopad vody. Po dokončení stavby jaroslavického mlýna po roce 1704 bylo zrušeno starší vyústění tehdy ještě krhovicko–slupského vodního náhonu u Křídlůvek nad městečkem Hrádek tak, aby nový mlýn dostával všechnu vodu proudící náhonem prostřednictvím velkého jaroslavického rybníka (Závistníku), do kterého nyní náhon ústil. Pokračováním mlýnského náhonu se tak pod Jaroslavicemi stalo koryto potoka Daníže, které ostatně sloužilo již i pro odvádění přebytečné rybniční vody. Toto prodloužení mlýnského náhonu bylo zachováno i později, kdy byl na počátku 19. století vysušen velký jaroslavický rybník, s tím že voda pro jaroslavický mlýn byla vedena nově zbudovaným korytem po jižní straně bývalého rybníka (voda je takto vedena i v současnosti, po obnově rybníka – nyní Zámeckého – v roce 1947). Definitivní, dnešní podobu krhovicko–jaroslavickému vodnímu náhonu dala velká dyjská regulace provedená ve třicátých letech 19. století, a to v úseku od Dyjákovic, až po rakouské Laa an der Thaya. Vůdčím činitelem této regulace bylo právě město Láva, které již někdy na přelomu 16. a 17. Století z obranných a hospodářských důvodů svedlo vodu ze starého hlavního koryta řeky Dyje u Hevlína do městských příkopů a na Lávský mlýn. Svod vody k Lávě byl nazván Novou Dyjí, staré koryto potom Starou Dyjí. Do počátku 18. století bylo staré koryto již natolik zanesené, že nebylo schopno odvádět vodu při jejím zvýšeném stavu a město tak začalo trpět velkou vodou. Neudržitelná situace vedla po jednání v letech 1830–1833 k rozsáhlým úpravám všech vodních toků protékajících tímto územím, v jejichž důsledku došlo k trojnásobnému prodloužení krhovicko–jaroslavického náhonu. Po úpravách protéká náhon rakouskou Lávou, kde sloužil a slouží k pohonu mlýna přímo v Laa a mlýna Ruhhof nedaleko nad opětovným vtokem krhovicko–jaroslavického náhonu do Dyje mezi Hevlínem a Travním Dvorem. Pro udržování celku regulačních děl z let 30. let 19. století, včetně mlýnského náhonu, byla vytvořena tzv. Lávská konkurence, výbor složený ze šesti moravských a čtyř dolnorakouských členů který působil mezi lety 1894 a 1922.
Nyní se však vraťme k objektu našeho zájmu – slupskému mlýnu. Ves Slup (dříve též Čule, německy Zulb) je poprvé jmenována k roku 1228 v privilegiu krále Přemysla Otakara I. klášteru cisterciaček v Oslavanech Vallis sanctae Mariae, v němž je jmenován kostel ve Slupi. V držení kláštera zůstala pak ves až do jeho zániku roku 1525. Základní podmínkou vzniku vodního mlýna ve vsi byl již dříve zmíněný vodní náhon. Jeho existence se ve Slupi dá předpokládat již ve druhé polovině 15. století. Pro toto tvrzení nemáme v rukou žádné písemné podklady, můžeme však vycházet z písemnými prameny doložené existence rybníka mezi Slupí a Oleksovičkami v roce 1449 a také ze stavebně historického průzkumu vypracovaného před začátkem rekonstrukčních prací na tomto mlýně v roce 1974. Na jeho poměrně starý původ ukazuje i umístění stavby v historickém středu obce, v těsném sousedství kostela Jména Panny Marie a fary. V této souvislosti nemusí být bez zajímavosti dopis slupského faráře z roku 1951 adresovaný Státnímu ústavu památkové péče v Praze o nálezu pískovcových kamenických článků ve mlýně, na kterých měl být uveden letopočet 1484 a které byly stejného druhu jako články použité při stavbě kostela. Tyto kamenické články však nebyly při rekonstrukčních pracích objeveny. První písemná zmínka o vodním mlýně, respektive o mlynáři ve Slupi pochází z roku 1512. V tomto roce Jan, mlynář ve Slupi; Lorenc, mlynář se vsi Milfran (nyní Dyje) a další bratří a starší bratrstva mlynářů na Dyji požádali olomouckého biskupa o souhlas se založením a dotováním nového oltáře ve slupském farním kostele Matky Boží, a to listinou zpečetěnou představenou a konventem kláštera cisterciaček v Oslavanech, kterému náležel patronát nad kostelem, jakož i ves v níž se nachází. Zřízení „cechovního“ oltáře právě v tomto kostele napovídá, že slupskému mlýnu i mlynáři mu-sela být již tehdy přikládána značná důležitost. O zmíněném mlynářském bratrstvu nemáme bohužel již dalších zpráv a je pravděpodobné, že nemělo dlouhého trvání. Po zániku oslavanského kláštera v polovině dvacátých let 16. století přešel slupský mlýn, společně s celou vsí formou zástavy do rukou Jana Kuny z Kunštátu, od kterého celé toto zástavní zboží 10. března 1541 převzal Vilém Kuna z Kunštátu a Hrádku. Vkladem do zemských desk z roku 1549 nabyl jaroslavické zboží od Viléma Kuny Volf starší Krajíř z Krajku. Mlýny na panství tím dostaly majitele, který jim dle písemných pramenů prokazatelně věnoval zvláštní péči, stejně jako zdejším rybníkům. Krajířové podrželi jaroslavické panství pouze do šedesátých let 16. století, neboť již roku 1567 bylo panství vloženo do zemských desk Hanuši Fridrichovi hraběti z Hardeku a jeho manželce Alžbětě z Monesis. V tomto zápisu je také slupský mlýn jako jediný z na panství se nacházejících mlýnů jmenován. Do počátku 17. století potom panství změnilo majitele ještě několikrát, hned roku 1568 jej hrabě z Hardeka zapsal Scipionovi hraběti z Archu. Roku 1585, při zápisu věna manželce Michala z Archu, tehdejšího majitele jaroslavického statku, Hipolytě z Collalto, je slupský mlýn opět výslovně jmenován. V roce 1595 koupil panství za 68 410 zlatých s výslovně uvedenými mlýny ve Slupi a v Micmanicích od Mikuláše z Archu Bernart Ludvík z Tovaru na Miloticích, po jeho úmrtí roku 1599 prodala Jaroslavice vdova Alena Berková z Tovaru za 100 000 zlatých Ladislavu Berkovi z Dubé, který je nechal zapsat své manželce Kateřině z Hradce roku 1602 jako věno. Poté co byl Ladislav Berka z Dubé pro machinace v úřadě zemského hejtmana donucen vyprodat se ze země, koupil jaroslavické panství 2. února 1609 za obnos 198 000 zlatých Volf Dětřich z Althanu se svojí ženou Kateřinou, rozenou Krajířovou z Krajku. V rukou rodiny Althanů zůstal statek do roku 1790, a to i přes pobělohorskou konfiskaci, při které připadl bratrům Volfa Dětřicha z Althanu Michalu Adolfovi a Quintrinovi. Po Althanech byly Jaroslavice do roku 1919 v držení ještě dalších devíti majitelů.
Současnost
2004
Zajímavosti
Zlatá mince Národní kulturní památka vodní mlýn ve Slupi
Česká národní banka vydává dne 3. října 2007 do oběhu čtvrtou zlatou 2500 Kč minci z cyklu Kulturní památky technického dědictví - Národní kulturní památka vodní mlýn ve Slupi. Mince se vydává ve dvojím provedení ražby, lišícím se povrchovou úpravou a hranou. Klasické běžné provedení má stejný lesk mincovního pole i reliéfu a vroubkovanou hranu. Mince ve zvláštním špičkovém provedení (tzv. proof) pro náročné sběratele má mincovní pole leštěné do vysokého lesku a reliéf je matován. Hrana mince ve zvláštním provedení je hladká.
Na lícní straně mince je průčelí vodní mlýnu ve Slupi a stylizovaná heraldická zvířata z velkého státního znaku. Při levém, spodním a pravém okraji mince je název cyklu "KULTURNÍ PAMÁTKY TECHNICKÉHO DĚDICTVÍ". Pod průčelím vodního mlýnu se nachází název státu "ČESKÁ REPUBLIKA" a označení nominální hodnoty se zkratkou peněžní jednotky "2500 Kč". Značka České mincovny je umístěna při spodním okraji mince mezi označením nominální hodnoty a druhým slovem názvu cyklu.
Na rubové straně mince je soustava čtyř mlýnských kol a nad ní dobový znak vodního mlýnu ve Slupi. Při levém, horním a pravém okraji mince je neuzavřený opis "VODNÍ MLÝN VE SLUPI" a letopočet "2007". Autorem výtvarného návrhu mince je akademický sochař Zbyněk Fojtů. Jeho iniciály, spojená písmena "FZ", jsou umístěny pod dobovým znakem vodního mlýnu ve Slupi.
Ve čtvrtek 13. května proběhlo v Pantheonu Národního muzea vyhlášení již osmého ročníku Národní soutěže muzeí Gloria Musaealis (2009).
Soutěž je vyhlašována ve třech hlavních kategoriích – Muzejní výstava roku, Muzejní publikace roku a Muzejní počin roku. Právě v poslední kategorii bylo Technické muzeum v Brně oceněno první cenou za „Novou tvář vodního mlýna ve Slupi“
Vodní mlýn ve Slupi, pozdně renesanční budova vystavěná nejspíše na konci 16. století na místě staršího mlýna, patří mezi největší dochované stavby svého druhu na našem území. Mlýn ležící na Krhovicko-jaroslavickém náhonu řeky Dyje vybavený čtyřmi či pěti koly a deseti mlecími složeními patřil v 17. a 18. století k největším na Moravě. Ke zpřístupnění vodního mlýna ve Slupi veřejnosti došlo na jaře roku 1983. Od této doby se technický stavu objektu zhoršil a instalovaná expozice vývoje mlynářství se stala fyzicky i obsahově zastaralou. V posledních několika letech proto přistoupilo Technické muzeum v Brně k rozsáhlým rekonstrukčním pracím zakončeným slavnostním zpřístupněním nové expozice v létě roku 2009. Nová expozice společně s instalovanými stroji umožňuje návštěvníkům seznámit se v autentickém prostředí v úplnosti s vývojem mlynářské technologie od počátků pěstování obilovin po 20. století.
Část expozice, foceno v roce 2009
Prameny: